Marné hledání Plikenštejna

Až keška Plikenštejn zdokumentovaná na Internetu nám po návratu domů z našeho dobytí Plikenštejnu naznačila, že Plikenštejn ve skutečnosti leží o kousek dál a že to není jen romantický kus skály, který připomíná zbytky hradu (i když kdo ví, možná jsme objevili nějakou neznámou zříceninu…).

Marné hledání Plikenštejna na mapě

Značka míří na: odbočku ze silnice vedoucí z křižovatky směrem na Lobzy. Můžete přepínat mapové podklady vč. II. vojenského mapování z let 1836-1852.

Náš výlet začal tak, že jsme zaparkovali na rozlehlé odbočce z Lobezského údolí na Lobzy a popošli asi 100 m směrem na Lobzy a odbočili na lesí cestu přes potůček doleva. A pak jsme šli a šli, intuitivně držíce směr podél silnice, ale nějakých 200 m od ní. Les byl po dešti a krásný. Očividně tudy nikdo nechodí. Houby pomalu neměly kde růst. Na mehových mýtinkách se skvěly mochomůrky. I stalo se, že jsme zničehonic stanuli u hromady kamenů, která je tak symetrická, že nám připadla jako zřícenina… zřícenina hradu Plikenštejn. To byl však omyl.

S dobrým pocitem z vyspělých orientačních schopností jsme se vydali do lesa dále, až nám cestu přehradil potůček, podél něhož jsme přišli zpět na silnici. V lese to bylo krásné. Doslova ohromující byly široké a hluboké koleje od lesních strojů zvaných harvestorů. Ty svou obratností a výkonností ve sklízení lesa připomínají holící strojek v rukou zkušené kadeřnice. Les pak ovšem vypadá jako po průjezdu tanku. Další zajímavostí byly poměrně velké kameny rozházené po lese a ďolíky rovněž tak.

U pomníčku v zatáčce jsme narazili na můstek přes Lobezský potok a pokoutně se dostali na protější stráň údolí, kde nás čekala druhá skála, severozápadně od vrchu Stolec. Ale to už byla vážně tma.