Březová, to není jen město. V území města Březová je i bývalá obec Horní Žitná. Zbyly po ní jen základy stavení, stromy a několik pamětních křížů a kamenů vyčuhujících z bolševníku. Takto pochmurně vypadalo toto místo i v době, kdy jsem jej blíže poznal v roce 1968.
Na polích kolem Žitné jezdily obilní kombajny dlouho do noci, jak jim večerní rosa dovolovala. Náklaďáky s plnými korbami žita se střídaly po dvou, po třech v odvozu obilí do sila. Protože statky neměly tolik odvozních aut, a ze Žitné je k silu dobrých 25 km, musely vypomáhat s odvozem i určené, nezemědělské podniky, např. doly, stavby, silnice a elektrárna.
Mezi těmito “najatými” odvozci byl jeden šofér filuta, který si umínil, že si trochu odpočine, že to beztak nikdo nepozná když se někde “zašije” místo ježdění.
Jak si usmyslel, tak udělal. Zajel s náklaďákem do bývalé vesnice Žitná, uhnul z cesty do bolševníku a jel asi 15 m bolševníkovou džunglí,a strnul!
Na udupaném místě mezi stromy a bolševníkem se na špinavých vojenských celtách povalovalo asi 15 mužských. Zarostlý vousama, obličeje samí bolák, někteří bez košil a bot. Každý měl za pasem štíhlý bajonet a po ruce krátký samopal. Náš šofér překvapením vypnul motor a dál jen zíral. Dokonce se nechal v klidu zajmou několika otrhanci.
“Davaj chleb i sigater !”, to bylo přivítání.
Z toho je nad slunce jasné, kdo ta skupina loupežníků je. Šofér dal, co měl u sebe a slíbil všechno, co po něm chtěli a čemu svou školní ruštinou rozuměl.
Po chvíli vycouval. Aby si ulevil, musel to někomu sdělit, ale na druhou stranu se bál, aby z toho předci jen neměl průšvih, že se chtěl ulít z práce. Proto o partě řekl jen agronomovi, který slíbil, že se v tichosti o vše postará.
V této fázi – ku konci září jsem byl povolán k tomu, abych se pokusil některé detaily překládat. Vždyť jsem se učil ruštinu desátým rokem.
Vyšlo najevo, že vojenská jednotka dostala za úkol obsadit kótu Horní Žitná a setrvat do příchodu ostatních jednotek. “Ostatní “ na tuto jednotku zapomněli, neboť již měsíc nemají spojení, jídlo, pití a cigarety. Šermovali kolem sebe bajonety, aby dali větší důraz na šišlavou hatmatilku, která jen vzdáleně připomínala to co jsem se učil ve škole.
Agronom vzal svoje auto, dovezl deset chlebů, dvě basy piva, dvě konve vody, karton Maric a štricli špeku. Mužský se okamžitě podělili a všechno zkonzumovali – přímo sežrali.
“No to by mě přišlo hezky do peněz! Musíme vás ohlásit!” řekl agronom. Okamžitě měl na těle několik špicek bajonetů.
“Opasno! Nikamu gavariť!”
Druhý den měli mužský kupu masa z jelení laně, kterou prý jen našli. Ale zase chtěli chleba, cigarety y vodku nebo rum.
“Čuť, čuť popiť!!”
Řešení se našlo. Chlapi dostali vidle a začalinakládat slámu na valníky.Dva dokonce uměli řídit “gazik” a mohli na střídačku řídit traktor. Ze slámy si uměli vybudovat tři provizorní chatrče. Z místa, obsazené kóty, se však hnou nechtěli. Koncem října začal v noci padat sníh, teploty klesaly pod nulu. Kašlání a soplení.
Zda se vedení vojsk rozpomnělo, kam vyslalo jednotku, nebo na ni někdo upozornil ze svědků, nevím. Ale jednoho chladného dne, za plískanice, deště se sněhem, přijel Gáz jen s jedním důstojníkem.Co všechno ze stupačky auta řečnil, nebyla snad vůbec ruština. Mužští se krčili, sesbírali jen zbraně a ve zbídačelém oblečení odcházeli husím pochodem za Gázem.
Na místě zbyla jen sláma, ohniště a mnoho toaletního papíru.
Autor: Ing. Schubert.
