Autor: Jaroslav Schubert

Vedoucí polesí Kladská, Lesy ČR.

Roky 1961 a 1962

Za Vojenské statky a lesy vznikl podnik Statky a lesy Lázně Kynžvart. Na Kostelní Bříze byl jeden zemědělský statek, který hospodařil na Kostelní Bříze, Arnoltově, Rovné, Podstrání, Vranově, Krásné Lípě a Bystřině.

Pole byla zcelena a pěstovalo se tu hlavně žito, ječmen, oves a řepka. V nižších místech, Arnoltově a K. Bříze, brambory, ozimý ječmen a jetele. Louky byly též obhospodařované, celá údolí potoků se sekala na sklizeň sena. Co nešlo pokosit malým traktorem, pokosili dva koňské potahy (Teteria a Mrázek) a svahy se sekaly ručně. Usušené seno se sváželo na půdy a do stodoly. Přebytek se ukládal do velkoobjemových kolen (Vranov, Podstrání, Arnoltov). Brambory se pěstovaly v dosahu osad, za zámkem, pod hřbitovem, nad Kamenicí. Celý příspěvek

Kresby Marie Schubertové

Obrázky, které naleznete v tomto článku, pocházejí od paní Marie Schubertové (babičky Ing. Schuberta), která v Kostelní Bříze žila s dětmi a vnoučaty. Původně absolvovala učitelský institut, ale pak se vdala na hospodářství a nikdy neučila. Malovat se naučila od pana Nedbala z Havlíčkova Brodu, což byl její strýček. Na Kostelce se dost často stýkala s panem profesorem Václavíčkem, který sem také rád přicházel malovat, ale jinou technikou (určitou dobu byl ředitelem na Střední všeobecně vzdělávací škole v Sokolově), kde studoval i vnuk paní Schubertové. Celý příspěvek

Náklaďák na Horní Žitné

Březová, to není jen město. V území města Březová je i bývalá obec Horní Žitná. Zbyly po ní jen základy stavení, stromy a několik pamětních křížů a kamenů vyčuhujících z bolševníku. Takto pochmurně vypadalo toto místo i v době, kdy jsem jej blíže poznal v roce 1968.

Na polích kolem Žitné jezdily obilní kombajny dlouho do noci, jak jim večerní rosa dovolovala. Náklaďáky s plnými korbami žita se střídaly po dvou, po třech v odvozu obilí do sila. Protože statky neměly tolik odvozních aut, a ze Žitné je k silu dobrých 25 km, musely vypomáhat s odvozem i určené, nezemědělské podniky, např. doly, stavby, silnice a elektrárna.

Mezi těmito “najatými” odvozci byl jeden šofér filuta, který si umínil, že si trochu odpočine, že to beztak nikdo nepozná když se někde “zašije” místo ježdění.

Jak si usmyslel, tak udělal. Zajel s náklaďákem do bývalé vesnice Žitná, uhnul z cesty do bolševníku a jel asi 15 m bolševníkovou džunglí,a strnul!

Na udupaném místě mezi stromy a bolševníkem se na špinavých vojenských celtách povalovalo asi 15 mužských. Zarostlý vousama, obličeje samí bolák, někteří bez košil a bot. Každý měl za pasem štíhlý bajonet a po ruce krátký samopal. Náš šofér překvapením vypnul motor a dál jen zíral. Dokonce se nechal v klidu zajmou několika otrhanci.

“Davaj chleb i sigater !”, to bylo přivítání.

Z toho je nad slunce jasné, kdo ta skupina loupežníků je. Šofér dal, co měl u sebe a slíbil všechno, co po něm chtěli a čemu svou školní ruštinou rozuměl.

Po chvíli vycouval. Aby si ulevil, musel to někomu sdělit, ale na druhou stranu se bál, aby z toho předci jen neměl průšvih, že se chtěl ulít z práce. Proto o partě řekl jen agronomovi, který slíbil, že se v tichosti o vše postará.
V této fázi – ku konci září jsem byl povolán k tomu, abych se pokusil některé detaily překládat. Vždyť jsem se učil ruštinu desátým rokem.

Vyšlo najevo, že vojenská jednotka dostala za úkol obsadit kótu Horní Žitná a setrvat do příchodu ostatních jednotek. “Ostatní “ na tuto jednotku zapomněli, neboť již měsíc nemají spojení, jídlo, pití a cigarety. Šermovali kolem sebe bajonety, aby dali větší důraz na šišlavou hatmatilku, která jen vzdáleně připomínala to co jsem se učil ve škole.

Agronom vzal svoje auto, dovezl deset chlebů, dvě basy piva, dvě konve vody, karton Maric a štricli špeku. Mužský se okamžitě podělili a všechno zkonzumovali – přímo sežrali.

“No to by mě přišlo hezky do peněz! Musíme vás ohlásit!” řekl agronom. Okamžitě měl na těle několik špicek bajonetů.
“Opasno! Nikamu gavariť!”

Druhý den měli mužský kupu masa z jelení laně, kterou prý jen našli. Ale zase chtěli chleba, cigarety y vodku nebo rum.

“Čuť, čuť popiť!!”

Řešení se našlo. Chlapi dostali vidle a začalinakládat slámu na valníky.Dva dokonce uměli řídit “gazik” a mohli na střídačku řídit traktor. Ze slámy si uměli vybudovat tři provizorní chatrče. Z místa, obsazené kóty, se však hnou nechtěli. Koncem října začal v noci padat sníh, teploty klesaly pod nulu. Kašlání a soplení.

Zda se vedení vojsk rozpomnělo, kam vyslalo jednotku, nebo na ni někdo upozornil ze svědků, nevím. Ale jednoho chladného dne, za plískanice, deště se sněhem, přijel Gáz jen s jedním důstojníkem.Co všechno ze stupačky auta řečnil, nebyla snad vůbec ruština. Mužští se krčili, sesbírali jen zbraně a ve zbídačelém oblečení odcházeli husím pochodem za Gázem.

Na místě zbyla jen sláma, ohniště a mnoho toaletního papíru.

Autor: Ing. Schubert.

Slunečnice

Změna zemědělské politiky ČSSR v šedesátých letech zasáhla i do života na Kostelní Bříze. My děti jsme to vnímaly úplně jinak.

Základní požadavek, vypěstovat pro republiku soběstačné množství obilí, byl splněn. Čtvrtina produkčních ploch bude využita na výrobu objemových krmiv. Pro Kostelní Břízu to znamenalo osetí polí směskami vhodnými pro silážování. Osivo směsek se připravovalo, mimo jiné, na provizorní sýpce v bývalém kostele. Tam se vážily a míchaly složky osiva. Důležitou výživovou složkou je i slunečnice.

Je nutné připomenout, že v této době žili v obcích dělníci a brigádníci z východních a jihovýchodních částí Slovenska. Ti jak přišli k semenům slunečnice, už jím plnili kapsy a sáčky od svačin. S rozkoší předváděli louskání semen v puse a plivání šlupicek kolem sebe. Nic jim nevadilo, že osivo je před výsevem mořené jedovatými látkami.

Okamžitě strhli k louskání slunečnicových semínek kde koho. My, co jsme neuměli semínko vylousknou a oddělit šlupicky jazykem, jsme k louskání využívali ústa i obě ruce. Ale jadérka nám chutnala. K semínkům sedalo dostat jen obtížně.Buď škemrat od lidí, kteří na sýpce pracovali nebo nebezpečně se do sýpky vloupat. Přitom jsme šplhali po vyřazených plochých popruzích.

Lidi, co louskali nemytá semínka měli napuchlou pusu a rty a připomínali černošskou populaci. My jsme si slunečnice propírali vlažnou vodou a nechali jeden den proschnout a na kamnech chvíli pražili. Jednak šla semínka lépe louskat a měla lepší chuť.

Celá obec byla plná slunečnicových slupiček. Na ulici, na zastávce, před hospodou a obchodem, nemluvě o prostorách statku.

Tajemník místního národního výboru Brožek si z toho důvodu do úřadu pořídil pro klienty “plivátko.”

Až po létech jsem podobně “nastláno” pozoroval na Ukrajinském venkově v okolí slavného města Poltava.

V letních měsících se na polích vlnilo, o několik slunečnic méně. Zlatá barva zářila jak na slunci tak i v mrholivém dešti. Do pole se zakously řezačky a přeměnily slunečnice na omamnou voňavou hmotu – základ siláže.

2. 2. 2008

autor: Ing. Schubert