Začátky zemědělské výroby za Vojenských statků byly těžké. Chyběla dostupná mechanizace a nebyly žádné poznatky z dnešní technologie zemědělství. Trávní porosty se všechny nespásávaly, nýbrž se každoročně vysekávaly kosou za pomoci několika vojenských družstev.

Seno se sušilo ručně hráběmi a vidlemi s nakládalo na vojenská suta ze sokolovské posádky a jiných cvičných jednotek. Obraceče neb balíkovače sena tehdy ještě na Vojenském hospodářství nebyly. V době senoseče a žní se vozili denně vojáci desítky kilometrů do bývalého vojenského prostoru. Jídlo se jim vozilo ve várnicích a večer se vojáci vozili zpět do jejich ubikací. V prostoru, kde dnes stojí domy č. p. 59 a 60 stály čtyři velké dřevěné tzv. TESKO baráky, v krajním byla vojenská kuchyň a jídelna, kam si chodili též civilní zaměstnanci Vojenských statků pro obědy. Vojenským kuchařem byl Josef Kadlec.

Každoročně jezdil podnikový autobus na slovensko na nábor brigádníků pro senoseč a žně. Když bylo po sezóně, byli brigádníci zpět odveženi zpět na Slovensko. Řada těchto brigádníků se u nás usadila natrvalo a stala se našimi občany. První výnosy zemědělských plodin, zejména obilovin byly velmi malé a pohybovaly se mezi 10 – 15 q z hektaru. Někdy zůstal na Rovné a na Vranově pod prvním sněhem ležet i nesklizený oves.

Výnosy obilovin se postupně správnou technologií zvyšovaly až na nynějších 25 q v průměru z hektaru.

Mléko se dojilo ručně a každodenně se dováželo koňským potahem do mlékárny do Sokolova. Mléko vozil občan Jaroslav Pour. Deputátní mléko se distribuovalo jednotlivým zaměstnancům přímo při dojení v kravíně. V roce 1958 obdržela dojička Vojenských statků Rozálie Šatapová z ruky presidenta republiky na pražském hradě Řád práce a polská vláda poskytla všem vyznamenaným třítýdenní pobyt v mořských lázních Baltického moře u Scescina.