Dějiny kostela | Kostelní Bříza

První zmínky a hmotné památky

Slovo „kostelní“ symbolicky vyjadřuje silné vazby místního osídlení s kostelem. Ten těsně zapadá do původní zástavby obce, a tak lze uvažovat, že jeho založení časově úzce souvisí se vznikem zdejšího osídlení.

Kostel je v obci doložen zprvu zprostředkovaně přes jeho duchovního správce, kterým byl farář. Podle záznamů v konfirmačních knihách pražského arcibiskupství uvedl 11. dubna 1410 a 17. června 1415 farář v Kostelní Bříze, v originálním latinském znění „plebanus in Pyrk“, nové kněze ke kostelu ve Vranově.

O typu nebo druhu kostelní stavby v nejstarší době byly vysloveny domněnky, že sice stála na nejvyšším místě vesnické návsi, jako současný kostel, ale byla zprvu jen malá a postavená ze dřeva. V 16. stol. byl kostel přestavěn na zděný.

Nejstarší nespornou zachovanou hmotnou památkou na původní kostel je velký zvon s vročením 1483, jež naznačuje, že už tehdy musela být k jeho zavěšení postavena buď kostelní věž nebo alespoň samostatně stojící zvonice.

Artefakty

Uvnitř kostela je erbovní náhrobník Perpetuy Steinbachové, manželky Filipa ze Steinbachu na Rovné, jež zemřela 10. února 1584. Reliéf je pokryt souborem osmi erbů.

Vně kostela

na boční straně věže nečitelný reliéf s erbem a vročením 1583,
na věžním průčelí v supraportě hlavního vchodu renesanční reliéf Zmrtvýchvstání Krista,
výše nad ním rovněž renesančně ztvárněný reliéf s Kristem na kříži a postavami po stranách, vykládaný jako votivní deska Steinbachů.

Nedochovaly se náhrobní kameny Engelharda ze Steinbachu z roku 1563 a duchovního Salomona Polera, jenž po osmiletém působení ve funkci zdejšího faráře zemřel 23. prosince 1602. Písemně byly popsány ještě v r. 1785.

Fara

Obvyklým příslušenstvím každého kostela byl vždy příbytek jeho kněze, který zároveň sloužil jako sídlo duchovní správy. Proto i se vznikem kostela v Kostelní Bříze je spojena výstavba kněžského domu, jemuž se obecně říká podle úřadu v něm sídlícím fara. Areál fary, vytvářející východní frontu návsi, nepředstavoval pouze obytný dům s funkcí sídla duchovní správy, ale patřily k němu také hospodářské budovy obklopující dvůr, které sloužily především jako stavební zázemí pro obhospodařování farních zemědělských a lesních pozemků.

Ačkoliv stavba nové fary v r. 1840 byla provedena jako zděná, objekty farního dvora byly kromě stáje postaveny v kombinaci roubených a hrázděných prvků.

Hřbitov

Funkce kostelů se neomezovaly pouze na to, že sloužily jako svatostánky pro bohoslužby a místo konání církevních aktů, ale ve starší době i jako objekty, ve kterých se pohřbívalo nebo se u nich nacházely hřbitovy. Vnitřní prostory kostela bývaly vyhrazeny pohřbívání nejčastěji kněží a duchovních spjatých s jeho správou a významných světských osob, majících většinou významnější úlohu při jeho hmotném zajišťování, zejména kostelních patronů.

Hřbitovy vně kostelních staveb pak sloužily pro uložení ostatků ostatních osob většinou z celého obvodu příslušné duchovní správy. Stejným účelům byl určen patrně již od svých počátků také kostel sv. Petra a Pavla v Kostelní Bříze.

Na počátku 19. století se přestalo s pohřbíváním mrtvých v bezprostřední blízkosti okolo kostela, který tehdy navíc procházel komplexní přestavbou, a přeneslo se na pozemek ležící na sever od kostela, jenž pro tyto veřejné účely věnoval majitel zdejšího statku.

Jako rodinná hrobka majitelů statku Kostelní Bříza vznikl pravděpodobně rovněž při výstavbě hřbitovní zdi v r. 1824 přístavek presbytáře, který byl umístěn k jeho severní stěně jako paralelní obdoba původního jižního přístavku sakristie.

Nový hřbitov včetně kostelního přístavku hrobky vstupujícího do jeho prostoru zachycuje v úplnosti již mapa stabilního katastru z roku 1842.

Inventář kostela

V kostelním inventáři z 12. ledna 1795, pořízeném na rozdíl od ostatních soudobých německých písemností fary latinsky, stavba kostela bohužel popsána není, ale podrobně je sepsáno její vnitřní zařízení. Nás zaujme zejména hlavní oltář, v jehož středu byla socha sv. Anny a po stranách sochy svatých apoštolů Petra a Pavla, patronů kostela, a na vrcholku pak obraz chlumské Madony. Na epištolní straně kostela stál ještě boční oltář sv. Jana Nepomuckého. Mimo oltáře byly v kostele rozmístěny také jednotlivé sochy Panny Marie a Zmrtvýchvstání Krista a pravděpodobně reliéf Ukřižování Krista a visel zde i obraz sv. Isidora. Jinak se podle množství sepsaných liturgických a dalších předmětů jevilo vybavení kostela jako vcelku bohaté. Z hudebních nástrojů v kostele měly mimořádný význam sedmirejstříkové varhany. Z kostelní věže vyzváněly tři zvony, přičemž se nepraví, zda vedle obou známých starších zvonů byl třetím zvonem míněn zvon hodinový nebo nějaký jiný, a ještě další čtyři zvonky byly různě rozmístěny po kostele. Ve věži se nacházely ještě staré, ze železa zhotovené hodiny.

Vybudování nového kostela na začátku 18. stol.

Stará stavba farního kostela v Kostelní Bříze přestávala vyhovovat již během druhé poloviny 18. století. Patrně byla příliš malá, aby mohla pojmout v té době narůstající počet katolických věřících ze všech vsí populačně aktivního farního okrsku a v jejím zdivu se začaly objevovat údajně i výrazné statické poruchy hrozící zřícením.

Z těchto důvodů se zrodil vážný záměr vybudování nového kostela. První a patrně nejdůležitější krok k jeho uskutečnění učinil před svou smrtí 14. ledna 1772 majitel statku Kostelní Bříza Jan Václav z Turby, když ve své závěti odkázal 2000 zlatých, které zároveň vložil jako první kapitál do fondu na stavbu nového kostela. Dodnes dochovaný náhrobník tohoto kostelního patrona umístěný jako nejmladší známý z těchto památkových artefaktů v původním kostele jej označuje jako pána v Kostelní Bříze, Arnoltově a Bystřině a hejtmana loketského kraje. […] Ke konci roku 1801, kdy stav konta celého fondu vykazoval již 5950 zlatých 58 krejcarů, rozhodl tehdejší majitel statku a kostelní patron Karel Lebrecht ze Spieglu, který se považoval také za hlavního stavebníka, s výstavbou nového farního kostela začít.

S přípravami stavebního materiálu se začalo 14. března 1802, kdy bylo zahájeno lámání kamene u Bystřiny, a pokračovalo se demolicí původní kostelní stavby. Až poté byl 11. října 1802 položen základní kámen stavby. Do současnosti to zcela markantně dokládá nápis na žulové desce nad ostěním jižního vstupního portálu kostela znějící „Erbaut Anno 1802 Carl Lebrecht Freiherr von Spiegel“ doplněný znakem stavebníka.

Velký a střední zvon byly zavěšeny ve věži, jež měla zpočátku střešní krytinu z břidlice a byla postavena jistě zároveň společně s ostatními hlavními částmi kostela v letech 1802 až 1805, a nikoliv – jak se traduje nesprávně v části literatury – až roku 1842.

Na věži tikaly hodiny

Kostelní věž byla v nejvyšším patře opatřena v roce 1828 na náklady místní vrchnosti novými hodinami se třemi ciferníky, jejichž chod udržovala dvě kamenná závaží. Do sanktusníku nad presbytářem byl pak umístěn malý zvon, jenž musel být v roce 1837 z původního rozbitého nově přelit.

První velká rekonstrukce zaměřená na vlhké zdivo

Zhruba po osmi desetiletích od svého vzniku se kostel dočkal první celkové rekonstrukce, při níž byly některé jeho stavební prvky provedeny patrně zcela nově. Do té doby průběžně probíhaly dodělávky a opravy z výstavby kostela.

Po čtvrtstoletí od poslední velké stavební rekonstrukce se znovu přikročilo v roce 1912 k rozsáhlejším opravám kostelní stavby a jejího inventáře. Práce na opravě a renovaci kostela však byly tentokrát pojaty koncepčně a o stanovisko k jejich provedení byl požádán Zemský památkový úřad v Praze. Primární záležitostí rekonstrukce stavby mělo být podle odborného posudku odvlhčení zdiva. To zvnějšku měly zajistit drenážní roury položené do výkopů podél stěn ve štěrkovém zásypu a od vyústění okapových svodů měla být voda přímo odváděna v dlážděných rigolech. Z vnitřní strany mělo odvlhčení napomáhat větrání ventilačními otvory zabudovanými nízko nad podlahou. Staré omítky z obou stran stěn se měly až do výše 30 cm nad okrajem podmáčení odstranit. Omítka sanovaných částí se měla nanášet postupně a její začištění se mohlo provést až na suchém základě. Kvůli stálému větrání měly být vstupní dveře do kostela opatřeny mřížkami a okna ventilačními pohyblivými křídly.

Do kostela a fary byla v době mezi dvěma světovými válkami také zavedena elektřina.

Při opravě zdí v r. 1939 byla otevřena i makovice na střeše věže, do které byly doplněny k dobovým dokumentům z roku 1913 další soudobé doklady.

Těla v kryptě

V kryptě je pochován rytíř Turba, jenž zemřel r. 1772, a tři pánové Kopalové (zdroj: Švandrlík).

Kronika obce říká, že v době, kdy zde byl vojenský prostor, byly neznámými pachateli rakve otevřeny a mrtvá těla částečně poškozena. V roce 1963 byla okna této krypty zazděna a celá krypta znepřístupněna (zdroj: Kronika obce).

Vztah obyvatel ke kostelu

Dochovaný výčet rekonstrukcí, jimiž prošel do druhé světové války kostel v Kostelní Bříze, ukazuje, jak se tehdy dbalo o tuto umělecky a historicky pozoruhodnou sakrální stavbu a její zařízení. Nejen významnější rekonstrukční práce, ale i pravidelná stavební údržba budovy a obnova a doplňování mnoha jejích součástí přispěly k tomu, že až do doby druhé světové války jak kostel, tak i jeho mobiliář nepodlehly zubu času a naopak svým stavem dokumentovaly velmi pozitivní a odpovědný přístup kostelních správců k uchování a obohacení jim svěřeného dědictví.

Nepříznivý vývoj po 2. světové válce

Druhá světová válka uvedla do pohybu procesy, jež hluboce ovlivnily a dá se říci, že skoro zlomily běh dosud vcelku kontinuitního vývoje Kostelní Břízy a jejího okolí. V roce 1946 bylo odtud stejně jako odjinud v pohraničí českých zemí vystěhováno v odsunu německé obyvatelstvo. Jen pozvolna nahrazovali původní obyvatele noví osídlenci převážně české a slovenské národnosti. Přinášeli si s sebou obvykle odlišné návyky a smýšlení, než měli původní obyvatelé a jejich vztah ke všem pozůstatkům po nich měl převážně materiální povahu.

Odsunem německých obyvatel došlo především k drastické redukci osídlení toho území. Ještě v roce 1942 vykázal farář Franz Beck, že v jeho farním obvodu žije celkem 1657 katolíků a 28 nekatolíků. V polovině roku 1947 zde však bylo podle církevních statistik již jen 118 katolíků a 99 nekatolíků.

Po odsunu zůstala fara v Kostelní Bříze už neobsazena a její duchovní správu vykonával sokolovský kaplan Václav Bareš, kterému kromě administrace arciděkanství v Sokolově a fary v Kostelní Bříze byla svěřena ještě správa far v Lomnici, Svatavě, Lobzech, Čisté a Vranově.

Poválečný interiér kostela

Fotografie zapůjčil V. Číhal:

Starý oltář, r. 1944. Majitel fotografie: V. Číhal

Mariánský oltář, jaro r. 1944. Majitel fotografie: V. Číhal

Vojenský prostor a socialismus

S vyhlášením vojenského pásma ve Slavkovském lese ale skončily i tyto poslední zbytky, v nichž přežívaly původní funkce a poslání kostela sv. Petra a Pavla v Kostelní Bříze. Již předtím však byly při nakládání se zařízením kostela podniknuty kroky, které tento vývoj předznamenávaly. Oba větší kostelní zvony odevzdané za druhé světové války nebyly nakonec zničeny a uchovaly se, ale do kostela v Kostelní Bříze se už nevrátily a někdy kolem roku 1950 byly zavěšeny ve zvonici v Krásně. Varhany byly v roce 1947 darovány kostelu v obci Belá ležící na Slovensku východně od Žiliny, kam je po rekonstrukci přenesl varhanář Pavel Žur z Teplé.

Zřízení vojenského prostoru a zánik samostatné správy obce Kostelní Bříza způsobily, že zdejší kostel přestal být sakrální stavbou, a stal se pro nové správní orgány pouhou budovou využitelnou pro jakékoliv účely. Proto byl kostel, který tak zcela ztratil svůj původní charakter a poslání, předán k užívání provozu Vojenského statku, jenž v obci působil již od roku 1946.

Ten přeměnil kostelní budovu na skladiště, pro něž byl využitelný hlavně volný vnitřní prostor a kterému naopak překáželo veškeré původní zařízení. Požadavek jeho odstranění urychlil rozchvácení kostelního mobiliáře

Už v srpnu 1956 bylo konstatováno, že pro skladování obilí stavba kostela přestává pro poškození střechy, jíž zatéká, také vyhovovat.

Nicméně ani po zrušení vojenského prostoru ve Slavkovském lese k 15. srpnu 1954 a obnově obce Kostelní Bříza, kterou od té doby řídil místní národní výbor ustavený podle výsledků voleb 10. října 1954, se nic na novém určení funkce místní kostelní stavby nezměnilo a další užívání bez minimální údržby a oprav způsobilo její devastaci.

Po pádu komunismu

Jednotný oborový podnik Státní statky Sokolov, do něhož bylo postupně integrováno celé zemědělské hospodaření na Sokolovsku, zanikl po zhroucení komunistického režimu u nás na počátku devadesátých let 20. století. Kostel v Kostelní Bříze patřil k řadě žalostně zruinovaných objektů, jež po sobě na mnoha místech tento podnik zanechal.

90. léta 20. stol.

Báňská stavební společnost v Sokolově, která jej získala roku 1993 s ním nenakládala jinak, než předchozí socialistický vlastník. Jednání, která se ve věci stavebního stavu kostela jako památkově chráněného objektu vedla, pouze konstatovala, že stavba je dlouhodobě neudržovaná a vzhledem k tomu, že není řádně zabezpečena ani proti neoprávněnému vniknutí, je poškozována a některé její součásti jsou buď ničeny, nebo zcizovány. Zničena byla dlažba podlahy, došlo k propadům klenby a velmi poškozené byly i vnitřní a vnější omítky. Jednání, jež probíhala mezi vlastníkem objektu, Okresním úřadem Sokolov, Památkovým ústavem v Plzni a Městem Březová, ke kterému byla Kostelní Bříza jako část obce připojena 1. dubna 1976, nakonec vyústila v roce 2001 v rozhodnutí Báňské stavební společnosti Sokolov tento objekt prodat městu Březová, které jej darovalo Nadaci pro děti. Novinové články z této doby: