Vědecký článek Výzkum tvrziště v Kostelní Bříze autorů Brtka a Hereita z roku 1999 se věnuje archeologii na Sokolovsku, vrchnostem Kostelní Břízy a nakonec dosavadním archeologickým průzkumům tvrziště a průzkumům krypty kostela.

• Autoři: Josef Brtek, Petr Hereit
• Zdroj: Sborník Chebského muzea 1999, Cheb 2000, s. 19-29

Úvod do archeologie na Sokolovsku

Před třičtvrtě stoletím provedl královopoříčský učitel Wenzel Peter za finanční podpory ředitele a spolumajitele hnědouhelného těžařstva Britannia Kohlenwerke v Královském Poříčí Kurta Seebohma vykopávky v Kostelní Bříze na ploše tvrziště známého jako „Baderhübel“. Tímto činem se Wenzel Peter zařadil mezi první osoby, které se na Sokolovsku věnovaly archeologii. Nebyla to však jeho ojedinělá archeologická zkušenost. Objevuje se zároveň pří průzkumu dalších lokalit, např. tvrziště v Mlýnku na Chebsku (Bergmann 1928, 71) nebo polohy Krowanberg (rovněž nazývané Burgberg) v Královském Poříčí, kde společně s A. Bergmannem nalezli blíže nedatované střepy (Bergmann 1928, 72; k poloze Krowanberg Hereit 1994, 22 – 23). W. Peter je zároveň autorem publikace o historii Královského Poříčí (Peter 1934), kde rovněž Krowanberg a Burgberg zmiňuje.

Za první archeologickou zprávu ze Sokolovska lze považovat zmínku J. W. Goetha ve svém deníku ke dni 11. srpna 1807 o třech římských mincích, které koupila paní von Ompteda v Lokti od jednoho sedláka (Goethes b. I.). Další zpráva o archeologických nálezech pochází až z roku 1864, kdy je zmiňováno asi 30 okrouhlých kamenných kopečků (mohyl?) o průměru až 8 m a výšce až 3 m, nacházejících se po levé straně cesty z Lokte do Horního Slavkova v poloze Kozí hřbety (Sklenář 1992, 133). Následují zprávy o ojedinělých nálezech bronzových předmětů z Kraslic nebo nálezech pokladů mincí (blíže k historii archeologie na Sokolovsku Hereit 1994, 9). Další zájem o archeologii se objevil ve dvacátých letech našeho století. Výsledky průzkumů z tohoto období shrnuje ve svém článku A. Bergmann (1928). A právě zde se objevuje zpráva o vykopávkách v Kostelní Bříze z roku 1924. Tato akce zaujímá zvláštní místo v historii archeologie na Sokolovsku. Jestliže všechny předchozí akce byly ojedinělé nálezy či pouze vizuální průzkumy, zde v Kostelní Bříze se jedná o první terénní vykopávky.

Tvrziště se nachází 50 m SSZ od farního kostela sv. Petra a Pavla na severním okraji osady na parcele číslo 25/1 (obr. 1). Delší osa ve směru západ – východ měří 16,5 m, kratší 14,5 m (obr. 2). Převýšení oproti okolnímu terénu činí 2 m. Na tvrzišti rostou čtyři lípy. Tvrziště je státem chráněná kulturní nemovitá památka II. kategorie vedená v seznamu nemovitých kulturních památek okresu Sokolov z roku 1984 pod rejstříkovým číslem 622. V písemných pramenech se existence tvrze nepřipomíná.

Vrchnosti na panských sídlech Kostelní Břízy

Sama Kostelní Bříza, ležící 7 km jižně od Sokolova, se poprvé připomíná v poslední třetině 14. století v seznamu leuchtenberských lén (Kolektiv 1985, 157 seznam klade do roku 1370, avšak bývá kladen i do let 1396- 1399), a to jako Pirk, případně Pirkh (Profous 1949, 224). Od 15. století patřila rytířům Štampachům (Kolektiv 1985, 157; Kuča 1998, 99) neboli Steinbachům, kteří se psali dle sousední vesnice Kamenice (Steinbach), kde stála jejich rodová tvrz (Úlovec 1998, 1; Brtek – Hájek 1999, 16). V roce 1505 vlastnil Kostelní Břízu Jiří ze Štampachu a v letech 1517-1553 Englhart ze Štampachu – Steinbachu (OSN 1906, 761), jemuž dle šlikovského urbáře z roku 1525 patřila i blízká vesnice Libava a část sousedního Arnoltova. Kostelní Bříza je v tomto urbáři zároveň uvedena jako kynšperské (hradní) léno (Schreiber 1934, 22, 41; Haubertová -Hofmann – Lešický 1993, 98 – 99), neboť právě kynšperský hrad na západě Loketská byl dříve centrem leuchtenberské lenní soustavy (Schreiber 1935, 32). Snad výše uvedený Englhart Štampach zemřel roku 1563 (Schaller 1785, 166).

Ovšem jak dokládá jeden ze dvou dochovaných náhrobníků v interiéru kostela sv. Petra a Pavla v Kostelní Bříze, 19. února 1584 zemřela 34letá Perpetua ze Steinwachu, rozená z Liebenau (tedy Libnourová z Libnova – Sedláček 1925, 508), manželka Filipa ze Steinwachu na sousední Rovné. Z celkem osmi erbů nebožky, manžela a předků, do jejího náhrobníků vytesaných, zde upozorňujeme na horní tři, představující znaky rodů Steinwachů, Libnourů a Štampachů, k nimž jsou tu vytesány i čitelné názvy rodů: „STEINWACH“, „LIEBENAUER“ a „STEINPACH“. Z porovnání erbů rodů Steinwachů a Steinbachů (Štampachů) jasně vyplývá, že jde o dva různé (byť podle zastoupení na temže náhrobníku spřízněné) šlechtické rody! (Na tuto skutečnost upozornil již A. Gnirs 1929, 161, pozn. 1; nově Brtek-Hájek 1999, 19). Zatímco erb rodu „Steinpach“ s krokví, posázenou třemi růžemi a s klenotem téže krokve mezi dvěma buvolími rohy, postrkanými pery, odpovídá v literatuře standardně popisovanému erbu Štampachů, ze znaku Steinwachů jsou zde patrna především čtyři pštrosí pera v klenotu. V děleném poli kolčího štítu je zobrazeno přes obě poloviny zvíře ve skoku (snad kůň s uzdou?), obrácené doleva – zde nepochybně z důvodu tzv. heraldické zdvořilosti. Rovněž fragment náhrobníku či epitafu, zvenku vezděný do jižní strany věže kostela v Kostelní Bříze, vročený 1583, obsahuje m. j. erb, z něhož lze při silném poškození rozeznat již jen ona čtyři pštrosí pera v klenotu – snad rovněž torzo znaku Steinwachů. Většina historické a vlastivědné literatury však u majetkové držby na severozápadě Slavkovského lesa (Kostelní Bříza, Kamenice, Krásná Lípa, Rovná atd.) hovoří pouze o rodu Steinbachů (Stampachů) a méně známé Steinwachy s nimi zaměňuje.

Navíc Schaller (1785, 165 – 166) uvedený náhrobník Perpetuy ze Steinwachů vůbec neuvádí (a popisuje jiný, dnes nezvěstný), což svádí k domněnce, že mohl být objeven při pozdějších úpravách kostela (např. v letech 1802 nebo 1842). Jiní autoři v této souvislosti mylně uvádějí buď Perpetuu a Filipa „ze Steinbachů“ (Kuča 1998, 99) nebo počeštěné Filipa z rodu Stampachů na Rovné, dříve Ebmet/h/u (OSN 1906, 761).

Již u Šebestiána Stampacha (Sebastiana von Steinbach), jenž držel Kostelní Břízu roku 1588, lze předpokládat, že náleží patrně do rodu Steinwachů, jestliže Kostelní Břízu do roku 1628 vlastnili společně jeho synové Bedřich, Jiří a Albrecht, kteří jsou zde kolem roku 1627 doloženi jako „die gebruedere von Steinwag“ (Sommer 1847, 290; Kolektiv 1898, 349; Schreiber 1935, 190). Snad již tito bratři přikoupili roku 1615 ke Kostelní Bříze vesnici Bystřinu, a to asi od rytířského statku Mostov (Schaller 1785, 166; Kolektiv 1985, 157).

Nejstarší z bratří, Bedřich, je doložen jako „Friedrich von Steinwach auf Kirchenbirck“ coby svědek na kupní smlouvě, dané v Karlových Varech 25. 2. 1626, kterou jeho manželka Eufemie ze Steinwachů, rozená ze Schönau (tedy Šénová ze Šénu – Sedláček 1925, 237), prodala Johanne ze Schönau, rozené Kfelířové ze Zakšova, dvůr v Sadově s příslušenstvím (Gnirs 1929, 186). Tento Bedřich pak od roku 1628 držel Kostelní Břízu sám. Téhož roku 1628 Bedřich koupil od jiného svého bratra Engelharta Viléma sousední Krásnou Lípu, kde seděl (s chotí Eufemií a dcerou Eleonorou) jako 75letý ještě roku 1651, kdy vypracoval soupis svých poddaných podle víry jako „Friderich von Steinwag“ (Čáňová 1993, 108). Rovněž ve zprávě loketského krajského hejtmana rytíře Jiřího Fabiána Mulce z Valdova na Hájku z 29. 3. 1650 o stavu rekatolizace Loketská je tento Bedřich uveden jako „Fridtrich von Steinwag“ a v seznamu nekatolických šlechticů Loketská, sepsaném po dubnu 1651, figuruje jako „Friedrich von Steinwach“ (Schreiber 1935, 195, 197). Snad téhož Bedřicha však roku 1655 zmiňuje poručnice „Susanna Steinbachin, geborne Wincklerin“, sedící na Kostelní Bříze, jako přítele jménem „Friederich von Steinbach“ (Schreiber 1935, 207)1 Steinwachem by patrně měl být jak Bedřichův otec Šebestián na Kostelní Bříze roku 1588, tak i jeho údajný další bratr Engelhart Vilém, zmiňovaný však jako Stampach – Steinbach (Bílek 1882, Ó13). Tento Bedřich je navíc mylně uváděn jako pobělohorský exulant v cizích službách, což, jak doloženo, neodpovídá skutečnosti (OSN 1906, 761).

Mezi Štampachy je kromě manžela Perpetuy Filipa Steinwacha na Rovné řazen i jeho syn Engelhart, doložený již roku 1616 na Rovné a Vranově, který před odchodem do saské Olešnice a vstupem do saského vojska prodal 16. října 1628 Rovnou s Vranovem za 25 300 zl. rýnských Jindřichovi Ottovi z Gablenzu, gubernátorovi nosticovských panství Sokolov a Jindřichovíce (RA Nostic-Rieneck, sg. AD 17; Pelleter 1876, 115; Bílek 1882, 612 – fen uvádí Engelharta jako Stampacha – Steinbacha i jako Steinwacha; OSN 1906, 761; Gnirs 1929, 161). Tento Engelhart se měl se saskými vojáky roku 1631 přechodně ujmout Rovné násilím (Bílek 1882, 612). Navíc bývá ztotožňován se zemanem Engelhartem von Steinweg na Arnoltově, zmiňovaném v dopise karlovarského městského písaře Jiřího Mathaeje z 15. června 1616 (Gnirs 1929, 160-161).

Kolem roku 1633 držel již Kostelní Břízu Jan Winkler z Heimfeldu na Arnoltově, jenž ji prodal v roce 1653 své snaše Eufemii Winklerové, roz. z Rebitz, tedy Rabicárové z Rabic (Sommer 1847, 290; Kolektiv 1898, 349 – chybně „von Kebitz“; Kolektiv 1985, 157; OSN 1908, 255), která byla patrně dcerou Zikmunda z Rabic (Sigismund von Robitz), zemřelého 10. března 1648 v Karlových Varech (Gnirs 1929, 252). Eufemie je na Kostelní Bříze doložena již roku 1651 jako 30letá matka osmiletého Jindřicha Lothara Winklera a pětileté Doroty Polyxeny Winklerovny a manželka 33letého Hanse Bedřicha Winklera z Heimfeldu, majitele Kostelní Břízy. U nich tu roku 1651 také žili dva šlechtičtí sirotci z rodu Ratibořských ze Chcebuze (Radiworshky) – 13letý Arnošt Adam a 11 letý Vilém Gotthard (Čáňová 1993, 18; Kuča 1998, 99).

Tato Eufemie prodala Kostelní Břízu buď roku 1657 rytíři Albrechtovi ze Steinbachu (Sommer 1847, 290; Kolektiv 1898, 349), nejspíš témuž, jenž roku 1651 jako 50letý bydlel – podobně jako 12letá Anna Polyxena Steinwachová ze Steinwachu a 12letá sirota Sybila Anežka Winklerová z Heimfeldu – na Arnoltově u rytíře Viléma Winklera z Heimfeldu a jeho rodiny (Čáňová 1993, 11), nebo ji prodala již roku 1653 (OSN 1908, 255; Sedláček 1909, 409), aby vzápětí nakoupila rytířský statek Doubí u Karlových Varů, kde seděla do roku 1669, kdy měla znovu koupit Kostelní Břízu (OSN 1908, 255; Sedláček 1909, 156, 409). Berní rula roku 1654 vskutku na Kostelní Bříze neuvádí Eufemii Winklerovnu, ale je tu doložena „paní vdova ze Steinwachu“ (Schreiber 1935, 214; Čechová 1950, 100). Tou byla nepochybně Zuzana ze Steinwachu, rozená Winklerová z Heimfeldu, doložená zde roku 1655 jako výše uvedená poručnice „Susanna Steinbachin geborne Wincklerin“, která se vyskytuje ve zdejších matrikách jako kmotra roku 1655 (coby „Susanna von Steinwach, geborne Wünckler von Heimfeld und Wittibin auf Kirchenpürck“) a roku 1656 (již jako „Susanna v. Globen geborne Wünckler von Heimfeld, auf Kirchenpürck und Milligau“ – tedy již nově provdaná za rytíře Hanse Kryštofa Globnera z Globenu na Milíkově, který ještě v letech 1651 a 1654 držela jeho ovdovělá matka Anna Magdalena a který on posléze roku 1669 včetně patronátních práv ke kostelu ve Smrková prodal chebskému purkmistrovi Jiřímu Adamovi Junckerovi (Janota 1875, 385 – 386; Pelleter 1876, 146; Čechová 1950, 100; Čáňová 1993, 175). Tato Zuzana Steinwachová, roz. Winklerová, byla zřejmě dcerou výše řečeného rytíře Viléma Winklera z Heimfeldu na Arnoltově; ten zde roku 1651 žil m. j. s chotí Dorotou Kateřinou, roz. z Rebitz – Rabic, a s dětmi Rudolfem Gottfriedem (12 let), Ludmilou (Littamila, 16 let) a Zuzanou (Susanna, 20 let)(Čáňová 1993, 11). Sám Vilém byl synem Volfa Winklera, měl sloužit v císařské jízdě a neznámo, kdy, měl držet Arnoltov i s Kostelní Břízou (OSN 1908, 255).

Po blíže nedatované smrti rytíře Albrechta ze Steinbachu měla Kostelní Břízu zdědit vdova po něm, rozená Winklerová z Heimfeldu (Sommer 1847, 290; Kolektiv 1898, 349), avšak nevíme, zda jí byla druhá Vilémova dcera Ludmila, které v době, kdy Albrecht Steinbach Kostelní Břízu kupoval, bylo okolo 20ti let. S touto prozatím neupřesněnou Winklerovnou zdědily rytířský statek i její dcery: Johanna, provdaná Mulcová z Valdova, a Anna, provdaná von Bergler (Perglerová z Perglasu? – Sommer 1847, 290; Kolektiv 1898, 349). Matka s dcerami prodaly roku 1669 Kostelní Břízu paní Anně (tedy nikoli Eufemii) Winklerové z Heimfeldu, rozené z Blankensteinu (Sommer 1847, 290; Kolektiv 1898, 349). Od ní rytířský statek roku 1682 odkoupil Julius Mulc z Valdova, avšak již roku 1688 jej prodal rytíři Juliovi Erdmannovi Antonínovi z Groppau.

Po něm Kostelní Břízu závětí zdědil r. 1732 císařský dvorní rada Jan František z Turby. Turbové byli úřednickou šlechtou, nobilitovanou teprve počátkem 18. století a kromě malostranského paláce v Praze vlastnili statky na Mělnicku včetně vsi Turbovice. Jana Františka Turbu známe jako věřitele chebských rytířů z Bigatta, zadlužených majitelů sousedního statečku Kamenice (RA Nostic-Rieneck, sg. AU 8, AV 4, AV 5, AV 8; Kolektiv 1985, 157; Brtek-Hájek 1999, 21).

V té době zde bylo podle tereziánského katastru 14 hospodářů. Z řemeslníků je zde uveden švec, mlynář na zakoupeném panském mlýně o dvou kolech na nestálé vodě, dále učitel zdejší školy (ta byla do roku 1759 putovní, od roku 1760 měla vlastní budovu – Kolektiv 1898, 349), dva obchodníci se suknem, kožkami, kořením a krátkým zbožím, z nichž jeden byl zároveň řezníkem. Uvedeny jsou dvě židovské rodiny. Poddaní robotují každý den po celý rok za denní mzdu 4 a půl krejcaru. Zajímavý je jistě údaj o existenci chmelnice (Chalupa a kol. 1966, 152 – 153).

Jeho syn a dědic Jan Václav Turba, jenž po čtyři roky zastával funkci hejtmana Loketského kraje za rytířský stav, přikoupil od hraběte Cavenagha ke Kostelní Bříze a Bystřině v roce 1764 nebo 1765 statek Arnoltov a v Kostelní Bříze dal v roce 1767 postavit pozdně barokní zámek. Jedná se o jednopatrovou budovu s mansardovou střechou a polokruhovitým portálem. Při zámku byl zřízen pozoruhodný park (Schaller 1847, 290; Kolektiv 1898, 349; Kolektiv 1985, 157).

Po smrti Jana Václava z Turby (zemřel 14. ledna 1772 v 52 letech), jehož erbovní náhrobník se rovněž dochoval v interiéru místního kostela, zdědila statek jeho jediná dcera Clarissa, provdaná svobodná paní Lamoth. Po roce držení statku jej prodala své matce Marii Anně Turbové, dceři dvorního válečného rady Václava Ignáce Rodovského z Hustiřan, zem­řelého roku 1749 (Schaller 1785, 165; Sommer 1847, 290; Kolektiv 1898, 349; OSN 1904, 882). Ta se roku 1774 znovu vdala, takže svatební smlouvou z 10. března 1774 Kostelní Břízu vyženil Karel Leberecht Konrád ze Spiegelu (1731 – 1805/1810), od roku 1749 císařský důstojník a posléze generálmajor. Na sklonku jeho života byl roku 1802 v obci klasicistně přestavěn farní kostel sv. Petra a Pavla (Schaller 1847, 290; Kolektiv 1898, 349; Kotěšovec 1995).

Po jeho smrti připadla Kostelní Bříza jeho synovi Karlovi ze Spiegelu, od roku 1815 svobodnému pánovi. Byl členem sokolovské literární společnosti, založené roku 1818, a 27. – 28. srpna 1821 se na zámku Hřebeny setkal s Goethem. U nové císařské silnice z Karlových Varů do Chebu nechal roku 1834 postavit klasicistní zájezdní hostinec „Zur goldenen Spiegel“ poblíž Arnoltova, tzv. zámeček Silnice či Špígl. Karlem ze Spiegelu roku 1835 zdejší linie vymřela po meči a jeho sestrou Františkou Romanou po roce 1852 i po přeslici (Němec -Agler 1959, 16, 48; Průvodce 1976, 373; Kotěšovec 1995).

Po Karlovi zdědil roku 1837 Kostelní Břízu jeho švagr, císařský důstojník Bohumil (Gottlieb) Henn z Hennebergu (1768 – 1847), jenž se oženil s Antonií (1781 – 1825), dcerou Karla Leberechta Konráda ze Spiegelu a Františky, roz. ze Schönau. Tento Bohumil starší Henn přijal 24. prosince 1835 k rodovému jménu i jméno vymírajících Spiegelů, čímž vznikl predikát „von Henneberg-Spiegel“ (Sommer 1847, 290; Kolektiv 1898, 349; Průvodce 1976, 373; Kotěšovec 1995).

Před jeho smrtí převzal zboží jeho syn Karel, svob. pán z Henneberg-Spiegelu († 1894), manžel Otýlie, svob. paní Hurmřederové z Oppenweileru, avšak již 18. prosince 1846 prodal Kostelní Břízu své sestře Františce, manželce hraběte Josefa Jáchyma Auersperka (1795 – 1857) na Hřebenech, Liboci a Lesné. Tento Karel byl m. j. otcem Marie (1 860 – 1913), od roku 1 873(?) provdané za c. k. plukovníka Viktora svob. pána von Kopal (1836 – 1892), která po své tetě Františce z Auersperka roku 1901 zdědila velkostatky Hřebeny a Lesnou (Sommer 1847, 290; Kolektiv 1898, 349; Průvodce 1976 , 373; Kotěšovec 1994; ObÚ Luh n. Svatavou, kronika, 11).

Asi roku 1872 získal Kostelní Břízu Bohumil (Gottlieb) mladší z Hennebergu-Spiegelu, jinak hospodářský správce u hřebenských Auersperků, svých příbuzných. Po něm ji vlastnila jeho vdova Arnoštka (Ernestine), svobodná paní z Hennebergu-Spiegelu, rozená von Kopal, dcera c. k. plukovníka Karla Kopala (1788 – 1848) a Terezie ze Spiegelů.

Po ní zdědil Kostelní Břízu její zeť JUDr. Viktor von Brand-Kopal de Santa Lucia (nar. 7. října 1886 v Praze), jenž po konfiskaci majetku vysídlil s rodinou do Rakouska, kde 17. září 1959 v Litschau zemřel. Kromě jeho rodiny žil na zámku též jeho bratr Gottlieb s rodinou. V poválečné éře byl zámek s velkostatkem pod národní správou, poté do sklonku 70. let jej využíval provoz státních statků. Nyní je ruinou (Kotěšovec 1994; Průvodce 1976, 373; Brtek 1993, 29-30).

Archeologický výzkum tvrziště

Písemné prameny nám tedy s datováním tvrziště (obr. 3) nepomohou. Co nám k této otázce řekne archeologie? První výzkum tvrziště, který trval údajně delší dobu, se uskutečnil, jak již bylo řečeno, v roce 1924. Tehdy byly mimo jiné nalezeny střepy, z nichž některé se podobají střepům z Tašovic a Mlýnku (Bergmann 1928, 70). To by naznačovalo velké stáří nalezené keramiky. Jak ale uvádí A. Bergmann, byly tyto nalezené předměty zčásti odvezeny do „Říše“ (do Německa), zčásti byly zničeny. V archivu nálezových zpráv Archeologického ústavu AV CR se nachází ve složce Kostelní Bříza opis dopisu z 12. října 1940 (s dodatečným č. j. 2669/48), který napsal tehdejší majitel panství Viktor von Brand-Kopal, a který byl adresován německému úřadu pro pravěk (Amt für Vorgeschichte) v Teplicích – Saňově, který v období okupace zajišťoval péči o archeologické památky a výzkumy v Sudetech. Tento dopis se stal zdrojem dalších informací o tomto objektu. A to nejenom o provedených vykopávkách, ale obsahuje i další zajímavé údaje. Osvětluje například to, jak tvrziště přišlo k pojmenování „Baderhübel“. Karel Leberecht ze Spiegelu, tehdejší majitel panství, daroval kolem roku 1800 dům na hřbitově bývalému vojenskému ranhojiči Hamplovi, který si zde otevřel praxi. Ranhojiči se lidově říkalo Bader [lazebník) a toto označení se přeneslo i na blízké tvrziště, proto „Baderhúbel“ (Lazebnický vršek). Další informací je údaj o zasazení čtyř lip kolem roku 1900 na místo větrem vyvrácené nejméně 300 let staré lípy. Podstatná část dopisu je však věnována vykopávkám na ploše tvrziště.

Velkou část dopisu obsahují informace o přípravách výzkumu. Jako majitel velkostatku dal Viktor Brand-Kopal souhlas k vykopávkám a střetl se s účastníky akce i s odborníkem z Halle, jehož jméno si však nepamatoval. S ním si vyměnil názory na objekt tvrziště. Původní představa německého odborníka byla ta, že se jedná o pohanskou mohylu. S tímto názorem Viktor von Brand-Kopal nesouhlasil a vyslovil tehdy názor, že se jedná o obrannou věž, která stála pří původním panském sídle. Bez udání pramenů hovořil o roku 1382 jako o době, kdy toto sídlo, kde již měl tehdy sídlit rod Štampachů, mělo stát. Toto původní panské sídlo, „ve starých písemnostech“ údajně uváděné jako „der alte Ansitz“ (staré sídlo) se podle něj mělo nacházet přibližně v místě vrchnostenského chudobince (špitálu), jenž tehdy patřil Viktoru Brand-Kopalovi podobně jako pahorek Baderhúbel u kostela. Toto „staré sídlo“ mělo prý zmizet kolem roku 1550 a pozdější Panský dům se měl v listinách objevit kolem roku 1570. Severovýchodně od tohoto údajného původního sídla měla stávat strážní věž a V. Brand-Kopal se domníval, že se nacházela na pahorku zvaném Baderhúbel, který považoval za umělý násyp.

Poté následují informace o nálezech. Hovoří o velkém množství střepů z nádob, které německý odborník datoval do 13. až 14. století, zčásti i do 12. století. Vedle těchto střepů byla nalezena bronzová pípa v renesančním stylu. Ve velké hloubce bylo nalezeno zuhelnatělé dřevo, údajně zřejmě stopa propadlé chodby vedoucí východním směrem. Podle vzpomínek Viktora von Brand-Kopal bylo dřevo nalezeno v hloubce 10 – 12 m! Nález střepů a pípy vysvětloval V. Brand-Kopal jako důkaz stálé přítomnosti strážců ve věži a o spáleném dřevu se domníval, že pocházelo ze základů věže, která dle jeho názoru snad vyhořela. Kromě těchto svých názorů na polohu původního panského sídla nám tak V. Brand-Kopal zprostředkoval patrně i ústní (snad rodinnou) tradici o jeho stáří. Navíc uvedl, že dle pověsti zde má existovat tajná chodba, vycházející ze „starého sídla“ a údajně ústící v tzv. Kostelním lese pod tehdejší okresní silnicí (míněna patrně silnice do Rudolce). Poté byl výzkum ukončen a terénní situace byla uvedena do původního stavu. Dopis končí prohlášením Viktora von Brand-Kopal o tom, že nic neví o nějaké psané odborné zprávě. Dodatkem k tomuto dopisu je informace spolupracovníka Amt für Vorgeschichte, odborného učitele Wenzela Wohnouta, podle které byl oním německým odborníkem dr. Albrecht z Provinzialmusea v Halle n/S. Bergmann (1928, 70) oproti tomu uvádí, že vykopávky byly prováděny za přítomností asistenta z univerzity v Marburgu. Tolik tedy k vykopávkám z roku 1924.

V poválečném období bylo tvrziště dvakrát navštíveno archeology, kteří však provedli pouze vizuální průzkum objektu (Kabát – Slepička 1959, 159; Šebesta 1975). V roce 1991 byl sběrem nalezen soubor 18 střepů ze 14. – 15. století (uloženy ve sbírkách historického oddělení Okresního muzea a knihovny v Sokolově). Jedná se o špinavě bílý, světlešedý až šedý a světlehnědý materiál, ostřený, u 9 střepů je v materiálu přítomna slída do 2 mm. Nalezen jeden okraj hrnce s částí ucha (obr. 4 : 1), vzhůru vytažený s vnitrním prožlabením. Dále okraj talíře (obr. 4 : 2), okraj kachle (obr. 4 : 3), část dna, ostatní střepy jsou z těla hrncovitých tvarů (Hereit 1992, 5 – 6). Dne 15. dubna 1999 byl proveden revizní průzkum tvrziště. Na ploše byl zjištěn malý vkop, ze kterého byl získán další keramický materiál. Jedná se o soubor 38 střepů, ve kterém jsou dva okraje nádobkovitých kachlů (obr. 4:5-6), jeden střep z těla kachle, okraj hrnce vzhůru vytažený s vnitřním prožlabením (obr. 4:4) a zlomek dna. Dva střepy jsou zdobené vodorovnými rýhami, příp. šroubovicí (obr. 4:7-8). Výsledná barva střepů po výpalu je světlehnědá, hnědá až tmavošedá. Materiál je ostřený, většina střepů obsahuje částečky slídy veliké do 2 mm. Jeden střep je jednostranně hnědě glazovaný. Tento soubor můžeme přibližně datovat do období od poloviny 14. století do počátku 16. století. Přestože jsou tyto nálezy ze sběru, lze klást počátky tvrze zhruba do doby vzniku samotné obce, tedy do doby, kdy Kostelní Bříza byla součástí rozsáhlých leuchtenberských lén na západě historického Loketská. Tvrz zanikla zřejmě již na počátku 16. století.

Na těchto několika stránkách jsme se věnovali jedné z nemnoha zachovaných archeologických nemovitých památek Sokolovska, která sehrála významnou roli tím, že se stala cílem prvních archeologických vykopávek v okrese. Věřme, že i nadále zůstane toto nemovité svědectví o středověku a o počátcích archeologie na Sokolovsku zachováno.

Prameny

Rodinný archiv (RA) Nostic-Rienecků uložený ve Státním oblastním archivu Plzeň, pobočka Žlutice.
Obecní úřad Luh nad Svatavou (do roku 1945), kronika uložená ve Státním okresním archivu Sokolov se sídlem v Jindřichovicích.
Opis dopisu V. Brand-Kopala z 12. 10. 1940 uložený v archivu nálezových zpráv Archeologického ústavu AV ČR ve složce Kostelní Bříza (s dodatečným čj. 2669/48).

Literatura

Bergmann, A. 1928: Vorläufiger Bericht über Wallgrabungen in West-Böhmen. Südeta IV, 1928, s. 69 – 72 bílek, T. 1882: Dějiny konfiskací v Čechách po roce 1618. Díl I. Praha 1882
Brtek, J. 1993: Konfiskační vyhláška na velkostatky Sokolovska. Zpravodaj Klubu přátel Okresního mu­zea v Sokolové 3/1993, s. 29 – 31
Brtek, J. – hájek, J. 1999: Marginálie k vrchnostem a zámečku v Kamenici. Arnika 47, 1999, s. 16 – 24 čáňová, E. (ed.) 1993: Soupis poddaných podle víry z roku 1651 – Loketsko. Praha 1993 Čechová, G. 1950: Seznam panství a statků v berní rule. In: Berní rula 1. K edici berní ruly (úvodní pojednání). Praha 1950
Gnirs, A. 1929: Karlsbader Geschichtsquellen in den älteren Ratsschriften der Stadt Elbogen. Karlsbad 1929 goethes B. l.: Goethes Sämtliche Werke. 18. Band (1807- 1809). München b. I. Haubertová, K. – Hofmann, G. – Lešický, L 1993: Soupis západočeských urbářů. Plzeň 1993 hereit, P. 1992: Tvrziště na okrese Sokolov. Hláska III, č. 1, 1992, s. 5 – 8 hereit, P. 1994: Sokolovsko a archeologie. Sokolov 1994
Chalupa, A. a kol (ed). 1966: Tereziánský katastr český. Svazek 2. Rustiál (kraje K – Ž). Praha 1966 Janota, E. 1875: Alte Grabdenkmäler. Mitteilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen XIII, 1875, s. 385 – 386s
Kabát, J. – Slepička, K. 1959: Archeologický terénní průzkum kraje Karlovy Vary v letech 1956 – 1958.
Rukopis uložený v archivu Archeologického ústavu AV ČR v Praze pod čj. 4167/59 Kolektiv 1 898: Heimatskunde des politischen Bezirkes Falkenau. Falkenau a. d. Eger 1898 Kolektiv 1985: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. IV. díl – západní Čechy. Praha 1985
Kotěšivec, V. 1994: Za císaře pána… aneb o rodu Kopalů z Hartenberka. Sokolovský deník roč. 1, čís. 183, 1. 12. 1994, s. 10
Kotěšivec, V. 1995: Erby starých rodů Sokolovska – Spiegel. Sokolovský deník roč. 2, č. 168, 21. 7. 1995, s. 10
Kuča, K. 1998: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. III. díl. Praha 1998 němec, V. – Agler, Z. 1 959: Goethe a Sokolovsko. Sokolov 1959 OSN 1904: Ottův slovník naučný. 21. díl. Praha 1904 OSN 1906: Ottův slovník naučný. 24. díl. Praha 1906 OSN 1908: Ottův slovník naučný. 27. díl. Praha 1908
Peter, W. 1934: Beiträge zur Geschichte des Dorfes Känigsverth a. d. Eger. Königsverth a. d. Eger 1934 profous, A. 1949: Místní jména v Čechách. Díl II. (CH – L). Praha 1949
průvodce 1976: Státní oblastní archiv v Plzni. Průvodce po archivních fondech. Sv. 3. Praha 1976
Sedlaček, A. 1909: Místopisný slovník historický království Českého. Praha 1909 (reprint 1998) Sedláček, A. 1925: Českomoravská heraldika II. Praha 1925 (reprint 1997)
schaller, J. 1785: Topographie des Königreichs Böhmen… Zweyther Teil. Ellbogner Kreis. Prag 1785
Schreiber, R. 1934: Das Elbogener Urbar der Grafen Schlick von 1525. Prag 1934
Schreiber, R. 1935: Der Elbogener Kreis und seine Enklaven nach dem Dreissigjährigen Kriege. Prag 1935
Sklenář, K. 1992: Archeologické nálezy v Čechách do roku 1870. Praha 1992
Sommer, J. 1847: Das Königreich Böhmen; statistisch – topographisch dargestellt. 15. Band. Elbogener Kreis. Prag 1847
Šebesta, P. 1975: Kostelní Bříza, okr. Sokolov. In: Výzkumy v Čechách 1973. Praha 1975, 67
Úlovec, J. 1998: Zaniklá tvrz a zámek v Kamenici. Arnika 46, 1998, s. 1-4