Exkurz do dějin hostince č.p. 16 v Kostelní Bříze, který je jako jiná správní stavba zapsán pod r. č. 38835/4-620 od 3. 5. 1958 do seznamu památek.

První zmínka a od vrchnosti k soukromníkům

Zřejmě již delší dobu v Kostelní Bříze existující hospoda se v zachovaných písemných pramenech objevila až na samém sklonku jagellonské éry v letech 1523 až 1525.

Skoro celé 17. století byl statek Kostelní Bříza vystaven častému střídáním vlastníků. To se změnilo v r. 1688, kdy Jiří Julius Mulz z Valdova prodal statek Kostelní Bříza Juliovi Erdmannovi Antonínovi z Groppau za 15.500 zlatých (výslovně bylo zmíněno rytířské sídlo, okrasná zahrada, poplužní dvůr, ovčín, chmelnice, pila a šenk piva ve vsi). Nový majitel se o statek dobře staral. Ovdovělý a bezdětný Groppau daroval r. 1733 panskou hospodu s příslušenstvím (zejména pozemky) správci a hostinskému Lorenzi Lippertovi do vlastnictví. Hospoda se tak dostala z majetku vrchnosti do jiné držby.

Hypotéka, přestavba koncem 18. stol. a Lippertovi

Z dědiců Lipperta hostinec získal Karl Josef Schimmer. Tehdy měla budova hostince již číslo popisné 16, které jí bylo přiděleno při zavedení číslování domů u nás v roce 1770. Schimmer si spolu s tchánem, správcem statku K. Bříza Josefem Antonem Kefersteinem, vzal v r. 1789 mimořádně vysokou půjčku ve výši 3.500 zlatých úročenou 4 % úroku. Hostinec sloužil jako zástava.

Půjčka 3.500 zlatých měla být použita kromě jiného na další blíže neurčenou potřebu dlužníků. Lze se domnívat, že část peněz byla využita k stavební přestavbě Schimmerova hostince do podoby, kterou známe dodnes.

Po Schimmerovi hostinec prodejem přešel na Georga Adama Riedla z Týmova, od r. 1809. Tím se uzavřela éra, kdy hostinec čp. 16 v Kostelní Bříze vlastnil rod Lorenze Lipperta. Riedl i všichni další měli velké potíže splácet Schimmerovu a Kefersteinovu hypotéku.

Poté získaly většinový podíl na hostinci rodina Hopfova z Kostelní Břízy a rodina Püchnerova ze statku čp. 13 v Rudolci. V rámci rozpadu feudálních vztahů u nás po revoluci v letech 1848 a 1849 byla hospoda zbavena všech na ní váznoucích starých břemen, tj. zejména hypotéky.

Koupí v r. 1866 přešel Püchnerův podíl na Ignaz Kopfa.

V 19. stol pět hospod

Uvolnění poměrů v podnikání po revoluci v r. 1848 umožnilo, aby i v Kostelní Bříze začaly vznikat další podniky podobného druhu. Na konci 19. století zde bylo v provozu vedle hostince čp. 16 ještě dalších pět hospod. Ačkoliv jak původní hospoda, tak i ostatní nově vzniklé odebíraly zčásti produkci místního pivovaru, jenž převážně ve vlastní režii provozovali majitelé místního velkostatku pokračující v linii rodu posledních držitelů feudálního statku, byly tento odběr a výčep piva založeny na svobodných obchodních vztazích.

Rodina Zartnerů

Ignaz Kopf hospodu prodal podle kupní smlouvy z 1. září 1919 za 60.000 Kč Franzi Zartnerovi a jeho ženě Anně, rozené Hufové, kteřížto dosud měli v Kostelní Bříze hospodu čp. 32. Ve smlouvě uzavřené s manželi Zartnerovými si prodávající vymínil na nových majitelích pro sebe a svoji nevlastní sestru Rosinu Püchnerovou doživotní byt a pevně určenou část stravy.

Po Franzovi a Anně přešel 12. července 1938 majetek na jejich dceru Hildegardu a jejího manžela Rudolfa Dorschnera, narozeného 6. října 1898 v Rovné, který byl zaměstnán jako myslivec na zdejším velkostatku Viktora Brand-Kopala. Jejich svatba se odehrála v kostele sv. Petra a Pavla 25. října 1930. Manželé pak vlastnili hostinec čp. 16 v Kostelní Bříze a kůlnou, stájí a tanečním sálem a řadou pozemků.

Jméno Zartner ale bylo spojeno především s lidovým muzikantem Antonem Zartnerem (* 21. 2. 1836 v Kamenici – † 31. 7. 1921 v Kostelní Bříze), který hrál na housle ve velmi oblíbené dudácké kapele z Bystřiny. Ta si na živobytí vydělávala hraním v lázeňských městech v okolí a její hlavní atrakcí byl právě houslový virtuos Zartner. Ten proslul hraním na housle s rukama za zády, díky čemuž si vysloužil žertovnou přezdívku „Arschgeiger des Kaiserwaldes“ (prdelový houslista Císařského lesa). Svou produkcí údajně natolik nadchl jistého ruského velkoknížete v Karlových Varech, že ten mu za jeho výkon měl zaplatit neuvěřitelných 700 zlatých (Jaša 2010, str. 134).

U Bílého koníčka

Již nějaký čas předtím se začal jejich hostinec nazývat „U Bílého koníčka“. Jméno zřejmě vzniklo z potřeby zařadit místní pozoruhodný tradiční podnik i pojmenováním mezi ostatní podobně vyhlášená pohostinská zařízení. Například nejznámější hostinec v blízkém Lokti se jmenoval stejně. Až později, patrně po moderní přestavbě na hotel na rozhraní 19. a 20. století, byl loketský podnik přejmenován na „Bílý kůň“.

V první polovině 20. století byla k hlavní budově hostince přistavěna přístavba tanečního sálu a v areálu přibyl ještě objekt kuželníku.

Za komunistů od 50. let 20. stol.

Po druhé světové válce byl Rudolfovi a Hildegardě Dorschnerovým majetek, jehož hlavní součástí byl hostinec čp. 16 v Kostelní Bříze, podle dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a fondech národní obnovy, z 25. října 1945, zkonfiskován.

Hostinec čp. 16 byl naštěstí po zrušení Vojenského výcvikového táboru Prameny vyňat ze zemědělského záboru a dostal se do správy místního národního výboru, který po obnovení civilní správy na tomto území obec řídil. V hospodě byla zřízena pohostinská provozovna, jež patřila lidovému spotřebnímu družstvu Jednota.

Vedle pohostinského zařízení byl objekt domu čp. 16 využíván také jako kulturní dům. K pořádání společenských akcí sloužil sál v přístavbě, který prodělal v polovině šedesátých let stavební rekonstrukci. Při ní byla zčásti opravena i fasáda hlavní budovy. Běžná stavební údržba historické stavby ale soustavně prováděna nebyla a i ona z tohoto důvodu postupně chátrala.

Až do své rekonstrukce v „akci Z“ sloužil sál jako opravna zemědělských strojů (Jaša 2010).

Výměrem Okresního národního výboru v Sokolově z 28. září 1973 byla provozovna v Kostelní Bříze zařazena v rámci kategorizace úrovně pohostinských zařízení mezi hostince IV. kategorie.

Jakožto stavebně historická památka chebské lidové architektury byl dům čp. 16 v Kostelní Bříze na doporučení orgánů státní památkové péče zařazen podle usnesení ONV v Sokolově č. 154 z 23. srpna 1974 do seznamu chráněných památek lidové architektury.

Současnost (2010)

Hostinec vlastní firma Envircon s.r.o., opravuje jej, a hodlá otevřít hostinský provoz.

Prameny

• Vladimír Vlasák: Dějiny hostince č.p. 16. 2009.
• Luděk Jaša: Zaniklé obce na Březovsku. 2010.
• Neznámý zdroj, možná časopis Arnika