Prohlížel jsem si na internetu obrázky z vánočního koncertu v kostele sv. Petra a Pavla v Kostelní Bříze a znenadání na mne znenadání dýchla 54 let stará minulost. Ten kostel s tou vánoční výzdobou a těmi lidmi v tom mně důvěrně známém prostoru se mi připomněl tak živě, že se mi revokovaly vzpomínky na Štědrý večer roku 1954. Jako by to všechno proběhlo včera. Začnu ale od začátku, aby to moje vyprávění mělo širší smysl.

Byl jsem tehdy příslušníkem 1. roty 2. technického praporu, který měl velitelství v Kynžvartě.

1. 12. 1954 se naše rota přesídlila na Kostelní Břízu, kde předtím sídlila jen její jedna odloučená četa. Byli jsme příslušníky pracovních jednotek, které nebyly v západním pohraničí vzácností. Pověstné PTP byly postupně rušeny, o TP lze jen těžko tvrdit, že to byly útvary, kam byli zařazování z trestu jen politicky nespolehliví. Vojáci pracovali u Vojenských lesů a statků a u Armastavu jako zedníci, kopáči, traktoristé, kombajnisté, opraváři, lesáci, dřevorubci, dispečeři, tedy jak je to v každé lidské společnosti – jako privilegovaní a dobře honorovaní, nebo jako obyčejní pracovníci s menší nadějí na dobrý výdělek, což bylo patrné zvláště u těch, kdož pracovali v lese. Mezi nimi pak pohybovalo pár poddůstojníků ve funkcích velitelů družstev, čet, dalších funkcionářů roty, nad vším náš „starý“, čili velitel roty nadporučík Novák, po dlouhou dobu jediný oficír u jednotky, který denně dojížděl, resp. byl dovážen z Chebu, kde bydlel. Rota měla asi 150 příslušníků, většina jich sídlila na Kostelní Bříze, odloučená pracoviště byla na Vítkově (40 vojáků) a na Lazech (necelých 20 vojáků).

1. 12. 1954 jsem tedy poprvé spatřil v celé své velebnosti mohutný objekt kostela sv. Petra a Pavla s jeho poněkud jakoby přikrčenou věží, obešel jsem jej a poprvé prošel cestičky mezi zarostlými rovy hřbitova, vyhnul se pohozeným márám, které byly svědky bolestné minulosti dávných generací, nahlédl do skrze malé okénko do podzemních prostor kostelní hrobky, kde bylo možno spatřit rakve příslušníků šlechtického rodu, který dříve vlastnil zámek (vstup byl pečlivě zazděn nikoliv až v roce 1960, ale ještě před rokem 1954), zastavil se u honosného náhrobku z černého mramoru nedaleko hřbitovních vrat a pohleděl do tváře dávno zesnulé mladé dívky, jejíž fotografie upoutávala pozornost každého návštěvníka tohoto truchlivého místa. Mohutné lípy u hřbitovní zdi a kolem přilehlé fary již v onen čas shodily své listí, v jejich větvích skučely poryvy větru a pokročilá denní doba dávala tušit nastupující tmu, kterou po chvíli prosvěcovalo několik pouličních světel a sem tam osvětlené okno domků, které obklopovaly náves. Zabydlení ubytovacího prostoru, odkud před několika dny odešli do civilu mazáci, netrvalo dlouho. Velká část příchozích skončila pod střechou někdejší fary, dnes se té budově říká „polesí“, kde v přízemí byly umístěny kanceláře roty a ošetřovna, ti šťastnější byli rozmístěni po chalupách a domcích kolem návsi.

V domečku poblíž školy, který byl k návsi otočen jakýmsi výkladním oknem (dříve to bývalo místní řeznictví), byla umístěna kuchyně a jídelna a krátce na to i zbrojní sklad. Jak by asi zaplesala srdce pěšáků, dělostřelců, tankistů nebo ženistů, kteří obvykle obývali velmi strohé a ohrazené budovy kasáren s nezbytnou hlavní branou a strážnicí, kdyby se jim nabídlo takovéto ubytování. Vojákům na Kostelní Bříze prozřetelnost darovala relativní volnost a odpovědným velitelům problémy s uhlídáním davu asi 80 mladých mužů, kteří využívali možnosti pohybu po celé vsi, zvláště když zjistili, jak obrovské osobní šance jim dává existence učňovského střediska, které sídlilo v budově místního zámečku a kde byl i internát pro několik desítek 15 – 16 letých mladých slečen.

Velitelství praporu o naší rotu po přestěhování projevovalo zvýšený zájem. Kontrola stíhala kontrolu, přes „prostor“ to k nám bylo co by kamenem dohodil. Jakmile zastavil „bojový“ tudor před farou a jakmile odeznělo hlášení dozorčího, že se nic mimořádného ten den nestalo, hned nastala sháňka po velitelovi, po staršinovi roty, pro ZVP, po předsedovi skupiny ČSM, po velitelích čet. Kdo vystihl včas situaci, tak se ztratil ve spleti uliček mezi baráky nebo se „zašil“ v některém obydleném nebo neobydleném objektu. V novém působišti jsme se zabydleli velice rychle, seznámili jsme se s pracovišti, s vesnicí a jejím okolím. Majestátný kostel vzbuzoval naši pozornost od samého začátku. Však jej už „po svém“ využívali naši předchůdci, a to od doby, kdy Kostelní Bříza byla jedním ze středisek vojenského cvičného prostoru Prameny na počátku padesátých let. V kostele prý bývalo skladiště a i nás nyní zaujaly rozměry vyprázdněné lodi. Využívali jsme jej jako shromaždiště roty, zejména v čase nepohody. Krásná akustika dávala vyniknout jak povelům, tak mluvenému slovu. Konaly se zde večerní prověrky, četly se rozkazy, cvičily se rychlé nástupy.

Blížil se konec roku 1954, nastupovala zima, dny se ještě více krátily, občas i sněžilo, ochladilo se, nastával čas, kdy se člověk rád zadumaně zadívá do tmy, která vládne za oknem, nastává čas rozjímání, pro vojáka pak vzpomínky na to, co doma opustil a co jej vyprovázelo z domova na dvouletou vojenskou službu. Někdo vzpomínal na rodiče, na sourozence, jiní na věrnou nebo méně věrnou dívku doma, na snoubenku, manželku. I děti někteří kluci již měli. Blížily se nám druhé vojenské vánoce, „bažantům“, kterých bylo u roty několik desítek, jejich první. Nastal čas přemýšlet o tom, jak si zabezpečit velitelskou přízeň a tím i jakousi prémii v podobě dovolenky nebo alespoň „opušťáku“ (dvoudenní volno). Popravdě řečeno, „starý“, velitel roty nadporučík Novák, nebyl žádný nelida a vycházel svým ovečkám vstříc, jak jen mohl. Ti, co plnili pracovní normy, měli u něho vždycky zastání, jiná hlediska ignoroval. Takže na vánoce mohla domů odjet jedna čtvrtina příslušníků roty, na Silvestra druhá čtvrtina, a zbytek v průběhu roku.

Štědrý den toho roku padl na pátek. To byl ještě normální pracovní den, ale kluci se z pracoviště vraceli dříve, ještě před obědem, rychle proběhl tzv. hospodářský den, tj. běžný úklid světnic a okolí. Napadl čerstvý sníh, ale krajina se velmi brzy ponořila do jakéhosi polospánku, ustal běžný ruch, všichni se oddávali spontánní slavnostní náladě s vidinou mimořádně dobré večeře. Kluci byli na sebe hodní, neboť i v nitrech těch tvrdých a sarkastických jedinců, které vojenský život zrovna nekolébal na kolenou, zavládla jakási melancholie. Nešlo zrovna o závan duchovna, to ne – i když mezi námi byli jedinci, kteří svět takto chápali, ale přece jen došlo k patrnému změknutí té tvrdé skořápky, do níž nás vojenská služba zapouzdřila. Těšili jsme se na slavnostní večeři, na celý ten večer, jehož průběh nám měl dát zapomenout na realitu všedního vojenského dne.

Z těchto představ nás pojednou vyrušil příjezd „bojového“ tudora (kdo dnes z mladých lidí vůbec ví, jak to auto vlastně vypadalo). Z něho se vykulila postava zástupce velitele praporu pro věci politické, jinak ZVP praporu, nadporučíka Matase. Obávaný puntičkář byl také jako vyměněný. Místo obvyklých výtek a podezíravých otázek z něj čišela starost o to, jak jsme všechno zajistili, jak bude postaráno o mančaft, co kuchyně, co jídelna, co náplň dalších dvou dní, co výzdoba – jako by to poslední bylo právě to nejdůležitější. „A soudruzi – pozor na alkohol, ten by mohl narušit slavnostní večer a pohodu“ – varoval a hrozil prstem. „Soudruhu nadporučíku, vše jsme zkontrolovali, toto nebezpečí nehrozí,“ opětoval ZVP roty četař Matocha. „Tak dobrá, jedu ještě na pětku ( 5. rota, Sokolov – zámek) – zítra nebo pozítří se tady ještě zastavím nebo pošlu někoho jiného“ – utěšoval nás. S tím se rozloučil a pak už jen koncová světla jeho automobilu, sjíždějícího kopeček podél hřbitovní zdi, nás ubezpečila, že nastávající slavnostní večer máme jen pro sebe a pro své vzpomínky na domov a blízké.

Kostelní Bříza a my s ní jsme vstupovali do vánočního finále. Dárky arci nebyly, kdo by je dával, a Ježíška jsme už dávno nevěřili. A tak se v pozdním odpoledni rozlehlo vsí volání dozorčí služby, která svolávala příslušníky roty k jakémusi večernímu rozkazu, či večerní prověrce, jak zněla služební formulace té doby. Kam jinam, než do prázdných prostor kostela. Na rozdíl od jiných všedních dní jsme se sešli všichni, nikdo již nebyl na pracovišti a nikdo se neschovával. Proběhly ryze vojenské záležitosti, co a jak zítra a pozítří, sdělení, kdo dostal dovolenku na Silvestra, kdo bude mít příští dozorčí službu, kdo službu v kuchyni, kdo pomůže škrábat brambory atd. Byly před námi dva dny volna, tedy jaké budou akce sportovního event. společenského charakteru. Možností nebylo mnoho, nejvíce populární byla vidina osobního volna, přívětivého vojenského lůžka a možná i loku toho odvěkého (ne)přítele vojáka v těžkých životních situacích – alkoholu. A nijak se nám ani moc nechtělo do vymrzlé jídelny, byť tam na náš čekala královská večeře.

Byl velen „rozchod“, shlukli jsme se do hloučků, mnozí si zapálili, volně jsme se bavili.

Po chvilce rozpaků se pojednou z něčího hrdla ozvala melodie. Melodie všem dobře známé staročeské koledy „Nesem vám noviny, poslouchejte“. Bylo to z recese nebo ne? Toť otázka. Nevím, nedovedl jsem to posoudit ani tehdy. Důležité je to, že se chlapci postupně přidávali, druhou sloku už zpívali úplně všichni. A nezůstalo jen u jedné koledy. Zpěv nabýval na vroucnosti, jeden, dva, tři, a pak další a další se chytli kolem krku a zpívalo se, až se to rozléhalo nejen kostelem, ale podle svědectví těch venku i po celé „návsi“. Zpěv stoupal v prostoru lodi vzhůru, ta odpovídala svojí dokonalou akustikou a násobila ty decibely, které se správným zpěvem měly u mnohých jen vzdálenou podobu. Nikdo nerozlišoval, s kým ho pojí ruka – poddůstojníci a prostí vojáci, politruk s chlapcem, který si do vojny odseděl pět let v kriminále, cikán a inženýr, Moravák a poloněmec, Čech a Slovák, ateista i upřímně věřící. Šedesát lidí teď pojila nejen melodie koledy, ale i vzájemná solidarita v situaci těch, kteří byli „na jedné lodi“, která by je měla zdárně dovézt ku břehu, tj. bez konfliktů k vytouženému civilu, do které nám zbýval necelý rok.

Večeře byla vskutku parádní, sice ne tradiční kapr, ale pořádný řízek s bramborovým salátem, který na vojně nepatřil běžně servírovaným jídlům. Ještě ho v tom kotli pořádná dávka zbyla. A šlo se na ubikace. Někdo pod deku, někde hoši rozhodili karty na partičku mariáše, někdo se toulal ztichlou vesnicí, kde však chybělo to hlavní: děvčata ze školy odjela všechna na vánoce domů, některé až na východní Slovensko. Vystoupal jsem s několika kamarády na věž kostela, spočítal asi desítku oken civilních pracovníků statku, zadíval se do dálky směrem severním, kde jako obvykle zářilo několik silných světel v okolí Habartova a kolem rostoucí konstrukce Tisové. Na západ skoro tma, na východ tma a na jih absolutní tma. Kostelní Bříza se i v noci jevila jako výspa civilizace. Bylo to docela vzrušující.

Druhý den jsme se po ránu pomalu loudali ke kuchyni v naději na trochu toho včerejšího salátu. Kuchař Bubník s lítostí informoval, že zdravotník svobodník Kudlák dal celou dávku vyhodit, což bylo sice v souladu se zdravotnickými předpisy, které on ctil, ale v rozporu s dobrými mravy. Docela nás tím vytočil.

Ten den se ale došlo na druhý vánoční zázrak: začalo totiž intenzivně sněžit. Napadlo až čtvrt metru prašanu. Z avizované návštěvy oficírů z velitelství nic nebylo, do Břízy by se dalo dojet jen tak tankem. A tak jsme pokračovali v neorganizované a nekontrolované vojenské selance, která se tak vzácně vojáčkům nabízí. Bylo to vyvrcholení mlčky vyhlášeného vánočního klidu. Chopil jsem se pera a psal rodičům a své přítelkyni doma. Popsal své tehdejší dojmy a náladu, která tehdy kralovala mému nitru. Protože se za čas moje životní cesta s osudem oné dívky spojila, zachovala se tato korespondence do dnešních dní. Tehdejší adresátka spí více než čtvrt století svůj věčný sen, já však schovávám tento dopis jako svědectví tehdejších událostí, řady jejichž pamětníků, se kterými jsem se již nikdy nesetkal, patrně léty značně prořídly.

Autor: Miroslav Mašín.